Rozdíl mezi husitským a japonským válečníkem

                                                        Japonský válečník (samuraj)

Je to středověký válečník, oddaný svému císaři nebo pánovi.V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolení, nebo i žaludek).Byli cvičeni vždy od velice útlého věku.Pro samuraje vždy byla nejdůležitější čest. Samurajové byli také velmi „urážliví“. Velmi mnoho úkonů chápali jako urážku. Z bojového umění samurajů dodnes přetrvalo mnoho škol těchto umění, např. kendžutsu či jeho sportovní varianta kendo, neboli česky cesta meče. Takový samuraj vždy radši požádal věznitele, aby si mohl vzít život a provést tradiční seppuku.

Seppuku = sebevražda, rozpáráním si břicha

Válečníkův každodenní oděv bylo kimona. Těžší kimona se nosila v zimě.Používaly se také boty z medvědí kůže, především s brněním.Samurajské meče byly připevněny k pásu, který byl omotán kolem pasu a vpředu přivázán. V domě samuraj mohl odložit dlouhý meč, ale vždy si při sobě ponechal alespoň nějakou formu zbroje, i kdyby jen malou dýku.Vlasy byly důležitou částí samurajova vzhledu. Téměř každý nosil uzel.

Husitský válečník

Husitské válečnictví rozvíjela česká náboženská skupina husitů od počátku 15. století. Hlavní složkou feudálních armád byli obrnění rytíři. Byli to muži šlechtického původu, kteří si mohli dovolit velice nákladnou výzbroj a koně. Zbroj těžkooděnce vypadala asi takto: přes košili a prošívanici si přetáhl kroužkovou košili (šorc), na kterou přišel přední i zadní plech. Paže a nohy pokryl anatomicky tvarovanými pláty. Ruce měl chráněné plátovými rukavicemi, hlavu pak helmou se sklápěcím hledím. U pasu měl meč. Těžká zbroj ale poskytovala proti meči značnou ochranu, a tak se staly oblíbenými  údernými zbraněmi jako např. biják, sekera, kladivo či palcát.