Pračlověk a telefon

Ahoj, jsem pražena. Brzy ráno jsem se vydala pro vodu k řece. Nabírala jsem vodu a po chvíli jsem uslyšela hlasitý zvuk. Šla jsem pomalu k němu. Docela jsem se bála, protože takový zvuk jsem ještě neslyšela. Když jsem byla u něj, teda aspon se mi to zdálo. Prohrabávala jsem listí až jsem narazila na podivnou věc. Lekla jsem se. Ta věc blikala a vydávala ten podivný zvuk. Co to je? Není to nebezpečné? Říkala jsme si v duchu. Rychle jsem to čapla a běžela za ostatníma. Položila jsem to na velký kámen a zavolala ostatní.  Prohlíželi jsme si to. Jeden pračlověk vzal do rukou kámen a chtěl tu věc zničit, jenže jsem mu to nedovolila. Všichni mi říkali že to přinese jenom zkázu a že bych to měla rychle někam zahrabat a nebo to zničit. Dobrá, dobrá, zahrabu to co nejdále od domova. Ale myslíte si že jsem to zahrabala? Ne, vzala jsem si to potají do jeskyně. Mé rodině jsem to radši neřekla, jinak by mě práskly a byl by veliký malér. Jenže dlouho jsem to nezatajila. Ta věc začala znova blikat a vydávat ten podivný zvuk. Můj krásný a silný muž za mnou přiběhl a začal nadávat. Co to tu je za hluk? Ale, asi něco z lesa! Hádala jsem se. To nebude jen tak nějaký zvuk, to je ta divná věc! Dobrá řekla jsem. Ale budeš to muset zatajit, jinak víš co mě čeká. U nás totiž když někdo něco poruší nebo zatají před náčelníkem, tak je za to trest smrti a nebo tě zmlátí a znásilní. Spíše bych měla říkat zneužijí. A to já vážně nechci. Můj muž souhlasil. Pořád jsem si to prohlížela a po chvíli se přidal i můj muž. Věřila jsem že nám to přinese štěstí a žádnou zkázu, ale on si to nemyslel. Ukrývala jsem to tak dlouho že si už na to nikdo nevzpomněl. Ale po nějaké době jsem zjistila že nám to žádné štěstí nepřináší a tak jsem to radši šla teda zahrabat.

Co by jste dělali vy, kdyby jste byly pravěcí lidé a našli byste telefon? Samozřejmě byste nevěděli na co to je a co to je.